Ne, nejedná se o piknik s Helenou Vondráčkovou. Tentokrát jsem měl rande s legendou sportovních vozů. Posaďte se se mnou do Porsche 911 Carrera...

V pořadí pátým zážitkem, který jsem se odhodlal vyzkoušet, byla jízda sporťákem. A ne ledajakým. Porsche Carerra 911 patří mezi smetánku první ligy sportovních vozů. Musím říct, že přes všechno, co jsem zatím v adrenalinových zážitcích zkusil a ještě zkusit hodlám, před touto spanilou jízdou jsem měl půlky opravdu stažené tak, že by se mezi ně nevešel ani průklepový papír.

Za prvé jsem při podpisu půjčky auta podepisoval směnku na osmdesát tisíc, která v případě poškození pokrývá náklady na opravu nad rámec pojištění a to v rozsahu 5% celkové částky. A za druhé jsem ještě nikdy neřídil s automatickou převodovkou, o níž už jsem slyšel pár historek, při kterých řidič zvyklý na spojku přeřazoval na vyšší rychlost a při tom plnou silou dupl na pedál vlevo, což je u automatů brzda... Nakonec jsem si ale řekl, že tenhle zážitek je tu od toho, aby mi udělal radost a ne naháněl strach, takže jsem zavolal kameramanovi, fotografce a vyrazili jsme.

Půjčovna luxusních aut se nacházela v garážích hotelu Clarion, kam jsme dorazili těsně před desátou ranní. Kontakt na nás už čekal. Podepsal jsem smlouvu, směnku a předávací protokol, a když jsem byl zasvěcen do tajů ovládání Carerry, nasadili jsme si černé brýle a já z parkovacího režimu přeřadil na rychlostní.

Na začátek několik postřehů:

1. Přes sportovní úpravu má vůz čtyři sedačky. Nicméně na ty zadní se stěží vejde středně velký pes, natož kameraman se svým instrumentem.
2. Až na bod jedna se topíte v totálním luxusu.

Měkké sedačky v černé kůži, polohovatelný volant, GPS a přehrávací systém, který měl potenciál trhat nejen bubínky, ale rovnou celou bicí soustavu...



První dva kilometry jsem jel ještě hodně opatrně, soustředil jsem se na řazení, ale bylo to úplně zbytečné. Automat je pohoda. Na červené zmáčknete brzdu, na zelené plyn. Nic na tom není. Po tomhle zjištění jsem se uvolnil a začal si víc vychutnávat samotnou jízdu. Rozhodli jsme se, že nepojedeme po dálnici a zkusíme nějaké okresové silnice, takže jsme z E65 vedoucí na Liberec brzy uhnuli doleva a snažili se jet podél Labe. Bohužel jsme neodhadli terén dobře, takže první třetina jízdy se odehrála na cestách plných rigolů, pomalých náklaďáků a rychlostních omezení. Ale aspoň jsem si osahal řízení. Auto bylo obrovsky citlivé a perfektně drželo na silnici. I když jsem před zatáčkou plyn přidal místo ubral, auto díky motoru umístěnému vzadu sedělo na povrchu vozovky jako přilepené.

Řekli jsme si, že když už se po vesnicích nemůžeme plně vyzkoušet jízdní vlastnosti Porsche, využijeme jeho jinou zbraň: psychologický efekt. Zdvihli jsme límečky našich košil, stáhli okénka a pustili hitpáradu Evropy dvě. Můžu říct, že kombinace outfitu zlaté mládeže a pražské značky rozhodně měla svůj dopad. Důchodci na kolech po nás házeli nenávistné pohledy a mladé stopařky si mohly ukroutit své zdvižené palce.

Konečně jsme vyjeli a přes Mělník se dostali až na dálnici vedoucí dÚstí. Rovná, hladká silnice s minimem aut přímo vybízela k tomu, abych řádně šlápl na plyn. Zatáhli jsme okénka, místo Evropy dvě jsme do CD přehrávače konečně strčili svůj disk s výběrem Rolling Stones a za famózního jekotu Micka Jaggera se naše trio rozhodlo řádně zahřát pneumatiky.



Co napsat? Nemůžu nic jiného než fráze:
Při zrychlení máte pocit, jako když se před vámi otevírá tunel červí díry ze seriálu Hvězdná brána.
Manévrování je i v té nejvyšší rychlosti stejně jednoduché a přirozené, jako vodění navlékacího maňáska.
A maximální rychlost?
No dobrá, tady jsem byl trochu zklamaný. Ale vážně jen malinko. Omezovač rychlosti mi nedovoloval dostat z auta avizovaných 250km/h, takže maxima jsem dosáhl při 204km/h a pak mi začala pípat řídící deska.

Někde v půlce jsme auto otočili a před Prahou ještě na chvilku sjeli z dálnice kvůli natočení pár záběrů Carerry zvenku. Jízdu jsme zakončili na čerpací stanici, abychom auto vrátili s plnou nádrží. Za tři hodiny, po které jsme Porsche měli půjčené, jsme spotřebovali celou půlku...
Auto jsme dovezli zpět v pořádku. Opět jsem podepsal předávací protokol, načež mi byla vrácena směnka, kterou jsem na místě roztrhal, spálil a popel rozptýlil po okolí důkladněji než pracovník krematoria.

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl klíčky od svého Daewoo, které nemá ani dálkové centrální odemykání. Usedl jsem za volant a při rozjíždění si vychutnal spojku. Přes všechnu pohodlnost automatického řazení má to ruční stejně něco do sebe.
Ten zbytek už byl horší.
Po celém tom dopoledni bylo těžké zvyknout si zpátky na to, že mě všichni předjíždějí. Téměř biblické prohlédnutí.
Už jsem vám říkal, že se jmenuju Adam?
Jmenuju se Adam a přesedlat z Porsche 911 Carerra do deset let starého Daewoo, to bylo mé malé vyhnání z Ráje.

Kdyby vám tato reportáž a především její téma nedalo spát, můžete si jízdu Porschem objednat ZDE. Tímto děkuji firmě Adrop, která mi recenzi umožnila napsat.