Výška: 4000m. Rychlost: 200 km/h. Volný pád: 30s. Pocity po úspěšném přistání: k nezaplacení!
První skutečně adrenalinová výzva mě čekala teprve při seskoku padákem. Na letiště u Příbrami jsem odjížděl v lehce pověrčivém rozpoložení. Dvakrát jsem seskok musel kvůli počasí odložit, týden před ním jsem rozbil zrcadlo a černá kočka se mi pletla pod nohama v podstatě pokaždé, co jsem vykročil z bytu. Neměl jsem co ztratit a tak jsem se rozhodl, že se budu raději těšit.
Jakmile jsem dorazil na letiště, zatáhly se mraky. Vešel jsem do paraglidingového centra, přihlásil se, oblékl si speciální kombinézu a zúčastnil se krátkého instruktážního výcviku.
Vše, co pro tandemový seskok, při kterém jste připevněni na břiše instruktora, potřebujete znát, jsou tři polohy:
1. Při výskoku z letadla musíte přiložit hlavu temenem na rameno instruktora, držet se za popruhy kombinézy a nohy pokrčit za sebe tak, že se nedotýkáte země.
2. Jakmile vyskočíte, volný pád se odehrává v poloze skákacího panáka: Ruce i nohy máte volně.
3. Před otevřením padáku zaujmete polohu číslo 1.
4. Přistávací pozice je opět temenem na rameni instruktora a nohy natažené co nejvýše vpřed.
Vyzbrojen znalostmi jsem spolu se skupinou vyrazil na startovací plochu, ale počasí se akorát zamračilo a spustila se bouřka. Ta naštěstí po patnáct minutách utichla a mezi mraky se objevila díra, skrz kterou prosvítaly sluneční paprsky.
„Můžeme vyrazit,“ oslovil nás instruktor a my nastoupili do letadla. Ke svému překvapení jsem zjistil, že po mé pravici sedí známý český herec Jiří Schmitzer.
Letadlo se odpoutalo od země a já se snažil neustále usmívat na kameru, která mě pronásledovala svým hledáčkem. Začínal jsem být mírně nervózní. Stoupali jsme pod ostrým úhlem do výšky a sem tam se o bok letadla otřel vítr nebo na okno dopadlo pár kapek.
Znenadání se zvedli tři pasažéři spolu se Schmitzerem, otevřeli dveře letadla a vyskočili.
Byl jsem v šoku, než mi došlo, že na zádech měli padák a byli tu sami za sebe. Dveře se zase zavřely a my stoupali dál. Instruktor mě brzy vyzval, abych se postavil a začal mi upevňovat popruhy na kombinéze. Když se vše podařilo utáhnout tak, že mi začaly mravenčit končetiny, připevnil mě několika skobami a pásy na svoji hruď. A pak už se ozvalo jen:
„Tak jdeme na to!“
Dveře se otevřely a já k nim s instruktorem na zádech docupital.
„Výsadková poloha!“ dostal jsem příkaz, když mi vítr šlehal do plexisklových brýlí. Stačil jsem se jen na chvilku podívat dolů do hloubky a pak jsem radši zavřel oči, chytl se popruhů a ohnul kolena. Kameraman vyskočil kousek před námi a my šli hned za ním.
Abych se přiznal, následujících pár sekund si příliš nepamatuju. Cítil jsem v břiše stejné zhoupnutí jako při skoku z vysokého můstku. To ale rychle přestalo, takže jsem víčka opět zvedl. Přede mnou se vznášel kameraman se svojí přilbou, do které jsem se snažil až příliš agilně gestikulovat, abych dal znát, že volný pád je parádní. A taky že byl. Padal jsem z výšky přes 4000 metrů přibližnou rychlostí 200 km/h! V takové chvíli má člověk pocit, že opravdu létá.
Zhruba po třiceti vteřinách mi instruktor poklepal na rameno a já zaujal pozici číslo dvě. Instruktor zatáhl za gumový kroužek a nad námi se rozevřel padák. Čekal jsem, že trhnutí bude silné, ale k mému překvapení jsem žádné přetížení nebo náraz ani příliš nevnímal. Místo toho jsem jen pozoroval, jak se náš kameraman ztrácí v hloubi pod námi.
„Udělej si pohodlí a vychutnej si vyhlídku,“ řekl instruktor a povolil mi pásy. Komfortně jsem se usadil v sedáku a sledoval letiště pod námi.
Vyhlídkový let trval asi pět minut, než jsme se začali stáčet k přistávacímu bodu. Udělali jsme ve vzduchu několik prudkých osmiček, kterými nás instruktor dostal do výšky kolem dvaceti metrů nad zemí, z níž jsme se rychle pustili přímo dolů a nabírali rychlost. Když jsme se přiblížili těsně nad úroveň země, zdvihl jsem nohy, instruktor vymanévroval spodní stranu padáku proti větru, čímž jsme zpomalili a pak už se jen po trávníku dovezli k objektivu kameramana. Ještě trochu zmatený a se zalehlýma ušima jsem všem, kdo mi nabídli pravici, potřásl rukou a šel si sundat kombinézu.
Cestou zpátky domů jsem o tandemu přemýšlel. Byl to pro mě zvláštní zážitek. Přestože měl být ze všech zkoušených nejadrenalinovější, moje vzpomínky na něj jsou paradoxně nejrozmazanější. Jako by celý ten volný pád, který je bezesporu nejzábavnější částí letu, trval místo třiceti vteřin jen nějaké dvě. Napadlo mě, že je to možná tím, že ve chvílích, kdy člověk nemá čas přemýšlet, ale jen vnímat, kdy se nekontroluje, ale pouze žije, možná vteřiny opravdu ubíhají jinak. A do téhle vize se mi bůhvíproč neustále pletl obličej Jiřího Schmitzera, jak sedí na lavičce před aeroklubem, pokuřuje, má zavřené oči a do toho čeká na další volný let.
Pokud i vy cítíte, že skok z letadla by vám mohl příjemně zvednout tlak, můžete si zážitek objednat ZDE. Touto podprahovou reklamou bych rád vyjádřil své díky firmě Adrop, která moji reportáž zasponzorovala.



