Vzdušná pohodovka pro náročné....

Po minulém vzdušném zážitku, kdy mi hladinu adrenalinu řádně zvedl tandemový seskok, jsem se rozhodl vyzkoušet něco trochu pohodovějšího. Vyhlídkový let větroněm.
Ptáte se, proč ta kurzíva? Haha.

Začněme radši klasicky od počasí:
Slunce. Sem tam mráček. Zbraslavice a příjemná atmosféra malého letiště. Přijíždím, parkuji u areálu a přicházím ke kukani navigační minivěže, abych se dozvěděl, kde lety větroněm startují.
„Čtyři sta metrů přes trávu a pak doprava, tam už to uvidíte.“
Kývnu a začnu se brodit porostem. Když konečně dorazím na hladce posekanou startovací plochu, spatřím sto metrů od sebe motorový dvouplošník a za ním větroně na tažném laně. A taky pár postávajících lidí. Vložím ruce do kapes a pohodlně se k nim brouzdám zeleným kobercem, než na mě začnou mávat. Co se děje? Nechápu, než jeden z nich vymrští ruku k obloze za mou hlavou. Otočím se a vidím větroně, který mě atakuje přistávacím náletem.



Dám se radši do běhu. Když dorazím k instruktorům, ti se jen usmějí:
„Dávejte si pozor. Větroně nemají motor, takže téměř nejsou slyšet. Musíte se dívat po obloze.“
A já dám na jejich radu, zakloním hlavu a uvidím, jak se několik z těchto neslyšných letadel líně vznáší na nebi. Je to jako se dívat na ptáka, který nepohne křídly a přece letí. Některé z větroňů dokonce spirálovitě stoupají. Proti vší logice. Čekal bych, že když už je jednou vlečné letadélko pustí, budou jen pozvolně klesat.

Jeden větroň právě dosedl na zem a vychází z něj spokojená klientka.
„Bylo to krásné, nádherná vyhlídka. Vůbec jsem se nebála.“
Oddechnu si. To je přesně to, co potřebuju. Relax.
„Tak jste na řadě.“ Instruktor mě odvádí do kokpitu a cestou mi nasazuje padák. „Posaďte se, připoutejte se a natáhněte nohy. Při letu budu hýbat řídící pákou a pedály. Zadní a přední jsou propojené, takže s nimi nemanipulujte, budu je ovládat já. No a po pravé ruce máte pytlíky na zvracení.“ Sedne si za mě na místo druhého pilota a zaklapne skleněný kryt nad našimi hlavami.
Pytlíky na zvracení. Haha.



Tažný dvouplošník se rozjíždí, lano se napíná a za chvíli již dosahujeme letové rychlosti. Odlepíme se od země a stoupáme vzhůru. Vytáhnu foťák a začnu dokumentovat malebnou krajinu a řídící kabinu. Po pár minutách se ale obrázky začínají opakovat, takže foťák odložím.
„Klidně mě nasměrujte, kam potřebujete, když děláte tu reportáž,“ říká mi instruktor.
„Já dělám reportáž o neobvyklých adrenalinových zážitcích, ne o zdejší krajině,“ odpovídám a zaslechnu, jak se za mnou instruktor pousměje.
„Tak vy by jste chtěl adrenalin?“
Pokrčím rameny: „Proč ne. Včera jsem byl na seskoku padákem. Může to být horší?“
Ale to už se instruktor rozesměje na celý kokpit a řídící páka přede mnou zabočí prudce k mému rozkroku. Větroň se z klidného horizontálního letu náhle vzepne na zadní a míří přímo do slunce. Vnímám jak zpomaluje. Začínám cítit mírnou paniku. Ta dosáhne svého vrcholu, když se letadlo přibližně na sekundu úplně zastaví v prostoru. Mrtvý bod. Okolní svět zamrzl do jednoho okamžiku. A pak se větroň nahne na levé křídlo a začne přes něj volně padat k zemi. Ne letět, ale skutečně padat. Při letu jsem vnímal, jak proudící vzduch pod křídly letadlo nadnášel a umožňoval ho řídit. Ale teď jsme k zemi padali jako kus kamene, bez ovládání. Po chvíli instruktor let srovnal a stejným manéverem jako prve nás opět vynesl do výšky. Další mrtvák. Zato pád z něj byl tentokrát řízenější. Ne přes bok, ale přímo střemhlav jsme se řítili na kostelní věž ve Zbraslavicích a můj žaludek při tom řval něco o pokusných králících.

Někde v 300m nad zemí se opět stočíme do horizontálního letu.
„Ztratili jsme dost výšky, takže za chvíli už budeme muset přistát. Navíc se k nám blíží bouřka“ oznámí mi instruktor.
„A jak se s větroněm vůbec výška nabírá?“ zajímám se.
„Stejným principem, jako když se vypařuje voda nad hrncem. Páry z horké země jsou lehčí než vzduch a stoupají v proudech vzhůru. Stačí v tom proudu kroužit a on nás vynese nahoru. Zrovna támhle by jeden mohl být,“ ukáže instruktor na oblohu, kde k mrakům spirálovitě stoupá káně, aniž by pohnulo křídly. Kopírujeme jeho dráhu letu a skutečně stoupáme. Nakonec se zvedneme o neuvěřitelných 350 metrů!
„Sice jsme nabrali výšku, ale bouřka je za chvíli tu. Je mi líto, musíme dolů. Tak se připravte,“ informuje mě instruktor.
„Klidně to vezměte zase střemhlav, je to super!“ Pevně v rukou sevřu fotoaparát a letadélko se opět vrhne čumákem k zemi.

Když přistaneme, na sklo už začínají dopadat první kapky průtrže. Ještě si stihnu vyfotit svého instruktora a trochu si s ním popovídat. Potvrzuje mi, že vyhlídkové lety takhle normálně neprobíhají, takže jestli mám rád adrenalin, doporučuje vyzkoušet akrobatické létání s klasickým motorovým letadlem.
Nakonec se rozloučíme a já odcházím a jsem na sebe mírně pyšný: přežil jsem vyhlídkový let větroněm, aniž bych sáhl po blicích pytlících.

Jak akrobatický tak i skutečný vyhlídkový let větroněm si můžete objednat ZDE. Touto podprahovou formou reklamy bych rád vyjádřil své díky firmě Adrop, která moji reportáž  zasponzorovala.