Druhý článek vám street luge představí podrobněji. Eventuálním zájemcům napoví, kudy se ubírat dál.

Moderní streetluge mají mnohé společné se zimními sportovními boby. Jsou vyrobeny z hliníku nebo laminátu a jejich délka se liší v závislosti na výšce konkrétního jezdce. Většina saní má 2,44 metrů nebo méně. Saně mohou mít dvě nebo tři osy, na kterých může být upevněno až šest kol.

Vzhledem k tomu, že většina streetluge vypadá primitivně, může se jevit jako lákavý nápad postavit si je vlastníma rukama a ušetřit tak peníze. Koneckonců je pravda, že s tímto sportem začali kutilští průkopníci, co kvůli většímu vzrušení neváhali hodiny vylepšovat své skateboardy. Zároveň ale pamatujte na to, že největší nebezpečí při street luge znamená ‚vysekat se‘ a s užitím profesionálního prkna podstatně snižujete pravděpodobnost, že se vám při jízdě vozítko rozpadne.

Nový jezdec by měl zvážit, jestli začít jezdit na klasickém streetluge (který je opatřený opěrkou na nohy, někdy i na hlavu a má minimálně tři, častěji čtyři osy) nebo na buttboardu (který v podstatě vypadá jako dřevěná deska s dvěma namontovanými osami. Na podobných vozítkách se začínalo a dnes opět přicházejí do módy pro svou jednoduchou skladnost a lehkou opravitelnost). Další volba se týká materiálu, buď se rozhodnete pro ocel nebo pro laminát.

Buttboardy se velice podobají skateboardům, až na to, že jsou většinou 1,2 metrů dlouhé. Také jsou o něco širší, aby se jezdec na palubu vozítka pohodlněji vešel. Jsou vyrobené ze dřeva, mají ocelová ložiska a tvrdá plastová kolečka. Jsou těžší než klasické luge a díky tomu i pomalejší. Snadněji se je proto naučíte ovládat. Další výhodou je, že taková prkna většinou stojí jen zlomek toho, co byste zaplatili za profesionální streetluge. Proto oblíbené mezi jezdci, co si to prozatím chtějí jen vyzkoušet bez toho, aby museli vyloupit banku.



Podle toho, jaký typ luge máte, si nohy opíráte buď o rukojeti, nebo o speciální opěrky. U typu výše např. jezdci řídí nohama. Jednodušší luge mít podpěrky pro nohy vůbec nemusí, tehdy řídí jezdci pouze fikaným přesouváním váhy.



Kola měří v průměru mezi sedmdesáti a devadesáti milimetry a jsou vyrobena z tvrdého plastu, který se osvědčil lépe než tvrdé pneumatiky. Ocelová ložiska pojí kola do náprav. Novější keramická ložiska jsou sice mnohem odolnější, jejich cena je ovšem bohužel o mnoho vyšší. V praxi to znamená, že rekreační jezdci používají do jednoho ocel.

Na to, že mluvíme o sportu, který umožňuje svým příznivcům zažít tak extrémní rychlost, je překvapující, s jak primitivními vozítky se na silnicích setkáváme. Některá vozítka nemají například žádné odpružení, a jezdci jsou na nich vydáni na milost a nemilost terénu.



Pro ty, kteří jsou stále přesvědčeni, že streetluge není dostatečně extrémní, je tu ještě silnější kalibr – poháněné streetluge. Pohon – v tomto případě plynový nebo elektrický motor- dovolí jezdci ještě o pěkný kus posunout hranice meximální rychlosti.  Většinou se k tomuto účelu používají upravené motory z motocyklů. Šikovně upevněné na desce mohou být také další ochranou jezdce. Tato odnož streetluge, kombinující vzrušení klasického sjezdu a automobilového závodu, je považována za zcela samostatnou.