Druhý článek o nejvyšších horách světadílů vás zanese do Jižní Ameriky, kde špičaté a štíhlé ledové hory připomínají velkolepé tolkienovské krajiny…
„Hory mají pravidla. Jsou velice tvrdá, ale pokud se jich budete držet, budete v bezpečí. Hora není jako člověk. Hora je upřímná. Zbraň, která vám pomůže horu dobýt, je skryta uvnitř vás samých. Uvnitř vaší duše.“ (Walter Bonatti, italský alpinista)
Siula Grande, Peru, 6344 m
Sinula Grande leží v pohoří Cordillera Huayhuash, v peruánských Andách. Siula Chico, její druhý nejvyšší vrcholek, je vysoký 6260 metrů. Tato hora se proslavila především díky filmu Touching the Void podle knihy Joe Simpsona (česky Pád do ticha, http://www.csfd.cz/film/158505-touching-the-void/ ). Stejně jako ostatní vrcholky v Huayhuash je Siula Grande horolezecky velice náročná. Přestože v roce 1985 Simpson a Yates vyšplhali jako první v historii po Západním svahu, v roce 1999 se rozhodli zdolat vrchol ještě jednou, tentokrát jinou cestou. Onou cestou byl tzv. North Ridge, který mimochodem v roce 1936 poprvé využila německá horolezecká expedice, a to proto, že byl díky špatnému počasí téměř neschůdný. Všechny následující výpravy, které se vydaly po jejich stopách, ztroskotaly. Od roku 2002 zůstává neporažený i její jižní svah.
Fitzroy, Patagonia, Argentina. 3375 m
Fitzroy, také známá jako Cerro Chaltén, leží na hranici Argentiny a Chile. Byl to Perito Francisco Moreno, významný badatel a vědec, který horu pojmenoval „Fitz Roy“, podle kapitána, který v roce 1834 zkoumal některé části této oblasti.
Poprvé stanuli na vrcholu francouzští alpinisté Lionel Terray a Guido Magnone v roce 1952. Hoře se také přezdívá „nedobytná“ a to ne kvůli její výšce, která je pouhou polovinou himalájských obrů, ale proto, že její žulové stěny vyžadují od horolezce mimořádnou technickou zdatnost. Tomu napomáhá fakt, že počasí v této lokalitě je neobyčejně drsné a zrádné.
Výstup na vrchol je skutečně obtížný a zdaří se pouze zkušeným horolezcům. Zatímco dnes může během jednoho jediného dne vystoupat na Mount Everest celá stovka lidí, na Cerro Chaltén se to jednomu šťastlivci povede za rok.
Cerro Torre, Argentina, 3127 m
Cerro Torre leží v Ledových polích jižní Patagonie v Jižní Americe, konkrétněji v oblasti na západ od Cerro Chaltén. Vrchol je nejvyšším ze skupiny čtyř vrcholů: Cerro Torre, Torre Egger, Punta Herron, a Cerro Standhart. Strmé žulové stěny se zdvihají z ledovce do výšky více než 1219 metrů. Vzhledem k extrémně příkrým stěnám, dravému počasí, nedostatku přístupových tras je mnohými horolezci považována za nezlezitelnou. Díky ledovému povlaku a neustále fičícímu větru je téměř nemožné dosáhnout toho skutečného a nejzazšího vrcholu. Vrchol v podobě obří skalní jehly je považován, za nejobtížnější alpinistický terén světa.
Prvními lidmi, kteří vystoupali na vrchol, byli v roce 1974 Daniele Chiappa, Mario Conti, Casimiro Ferrari a Pino Negri. Této úspěšné výpravě předcházela výprava Cesara Maestriho a Toniho Eggera, jejíž prvenství z roku 1959 bylo zpochybňováno. Toni Egger během sestupu zemřel pod lavinou a nedochoval se ani vrcholový snímek. Tuto hypotetickou výstupovou trasu i v dnešní době považují horolezci za extrémně obtížnou a údajné desítky nýtů, které v ní Maestri zanechal nebyly nikdy nalezeny. Dnes převládá názor, že se dostali pouhých 300 metrů od úpatí stěny. Roku 1970 se Maestri o výstup pokusil znovu, tentokrát jihovýchodním hřebenem. Dne 2. prosince 1970 se dostal až těsně pod převislou, asi 20 metrů vysokou vrcholovou čepici tvořenou zmrzlým sněhem. Ke své smůle ji nezlezl, protože ji nepovažoval za součást hory. Teprve v roce 2005 se nejlepším světovým alpinistům podařilo vylézt na horu trasou, kterou údajně zlezl Maestri.
Aconcagua, Patagonie. 6962 m
A konečně nejvyšší hora Ameriky a zároveň i nejvyšší mimoasijská hora – hora pro každého. Existuje několik cest na vrchol a pouze jedna z nich vyžaduje středně pokročilou zdatnost. Důležité je mít zkušenosti s ledovým horolezectvím.
V jazyce Inků se nazývala Anco-cahuac. Tento název v kečuánštině znamená Bílá stráž. To že Inkové vystoupili na vrchol jako první dokázáno není, ale nesporně se dostali do velké výšky. Nejrychlejší výstup po tzv. Normal route byl učiněn v roce 1991 a trval 5 hodin a 45 minut. Většina lezců ale využívá při výstupu tři výškové tábory a výstup jim trvá více dní.
