Potápěč Kerian Hibbs vysvětluje, jak souvisí čas ponoru s jeho hloubkou, jak nakládat s kapacitou plic a jak okouzlující je pohyb pod hladinou.

Kolik minut může trvat extrémně hluboký freedive? Jak dlouho asi trvalo Herbertu Nitschovi sestoupit do hloubky 214 metrů a vrátit se zpět? Při hloubkových ponorech je ale hloubka, to, co je důležité. Nikoliv čas. I když je samozřejmě zajímavé vědět, jak dlouho to celé trvalo.

Je možné dohledat, že 17. března při tréninku na závod Dean’s Blue Hole, sestoupil Herbert do hloubky devadesáti dvou metrů. Dosáhl této hloubky za 1 minutu 38 vteřin, celková délka ponoru byla 3 minuty 51 vteřin.

Pokud vás zajímá, jakým způsobem jsou freedivisté schopni dosáhnout takových rekordních ponorů, zeptejme se na to Keriana Hibbse. Také se zúčastnil Dean’s Blue Hole, a navíc byl tak laskavý, že nám veškeré nejasnosti ochotně objasnil.

„Čas ponorů do skutečné hloubky vůbec nesouvisí s časem ponoru v bazénu. Čas se dá odvodit od hloubky nádechu.“



Kapacita plic:
Pokud jste připraveni k ponoru, je čas na hluboký nádech. Musíte být schopni využít maximální kapacitu plic. To znamená, že při tom co nejvíce rozšíříte hrudník a roztáhnete žebra. Jak sestupujete hlouběji, tlak komprimuje vzduch v plicích, takže ten tlak, který cítíte nad hladinou, se velmi rychle snižuje. Stačí sestoupit řekněme tři metry a je vám opět pohodlně. Samozřejmě že se ale s přibývajícími metry se tlak v plicích opět zvyšuje. Prakticky se tedy kapacita plic nemění, mění se pouze jejich objem.

Čas:
Je jasné, že čím hlouběji se vydáváte, tím delší bude váš čas ponoru. Rychlost ponoru, které dosahuje většina lidí při svém sestupu, se pohybuje kolem jednoho metru za sekundu, tj. pokud se potápějí do bazénu hlubokého devadesát metrů, teoreticky by měli dosáhnout dna za 1 minutu 30 vteřin. Hodně to závisí na proudnici, zdatnosti, síle odrazu, frekvenci a rozsahu dalších odrazů a vztlaku, který je třeba překonat.

Cesta vzhůru je individuální a zcela závislá na konkrétní disciplíně. Mohli byste předpokládat, že výstup bez ploutví bude pomalejší, než rychlost výstupu s velkou jednoploutví -  záleží to ale na jednotlivci a jeho konkrétním stylu.

Pro ilustraci: Kerianův ponor do hloubky 71 metrů a zpět trval 2 minuty a 20 vteřin. Z toho sestup zvládl za 1 minutu 18 vteřin (poměrně pomalu), zato výstup velice rychle a efektivně v důsledku svého „dynamického stylu“.

Kerian v souvislosti s tím vyprávěl o nově vznikajícím trendu, který spočívá v tom, že se mnozí potápěči snaží odlepit ode dna rychleji, než tomu jak to bylo v minulosti typické. Připisuje to tomu, že se tak snaží vyhnout omamnému účinku CO2, který štípe tím víc, čím déle jsou pod hladinou.

Video níže představuje Willaima Trubridge v roce 2007, kdy nastolil nový světový rekord. Demonstruje výlučnou eleganci tohoto tichého, a přesto extrémního sportu. Jak říká Kerian: „Pomalu se ponoříte pod hladinu, otevřete oči a zjistíte, že se nacházíte v úplně nové dimenzi. Rozkoš z takového zjištění se dostaví okamžitě.“