Není třeba se hned hnát do Himalájí, v Evropě se pro zkušené horolezce také najde pár „kopečků…

„Není ani tak důležité, jestli děláte něco nebezpečného, jako to, jestli jste v tom opravdu dobří,“ nechal se slyšet horolezec sir Chris Bonington, který mimo jiné podnikl devatenáct expedic do Himalájí, včetně čtyř na Mount Everest.

Matterhorn, Itálie/Švýcarsko, 4478 m 
Matterhorn je jistě jedním z nejkrásnějších monumentů Evropy, ostatně je vidět ze vzdálenosti několika kilometrů. Jeho tvar připomíná pyramidu. Výstupy na Matterhorn lákají mnoho horolezců svou dlouhou tradicí. Začátečníci i zkušení lezci zlézají jeho stěny v nejoptimálnějším období, tj. od poloviny července do konce září. Ti, kteří se rozhodli pro výstup překračující hranice klasické túry, musí být nekompromisně ve vrcholné kondici. Mnoho odvážlivců přišlo při výstupu o život. Ve skutečnosti je prý Matterhorn ve světě proslaven pro jednu z nejvyšších úmrtností. Většina ze smrtelných úrazů je způsobena sesuvy hornin, které způsobuje postupné tání permafrostu - trvale zmrzlé horniny, pokrývající svahy.




Mont Blanc, Francie/Itálie, 4810 m
Mont Blanc bývá často považován za nejvyšší horu Evropy, avšak z důvodu neexistující metodiky pro přesné určení evropskoasijské hranice bývá tento titul stále častěji připisován kavkazské hoře Elbrus. Každopádně – zdolat Elbrus je legrace, zatímco Mont Blanc výzva. První zaznamenaný výstup uskutečnili Jacques Balmat a lékař benediktýnského opatství Michel Paccard 8. srpna 1786. Tento výstup, který inicioval Horace-Bénédict de Saussure, který vypsal cenu za úspěšné dosažení vrcholu, tradičně označuje začátek moderního horolezectví. První žena, která vystoupila na Mont Blanc byla Marie Paradis v roce 1808. V současnosti na horu leze každoročně v průměru kolem dvaceti tisíc horolezeckých turistů, každý z nich touží stanout na střeše Evropy a porozhlédnout se po všech ostatních velehorách. Touží vidět z výšky Eiger, Matterhorn a Monte Rosu. Vzhledem k těmto číslům se může zdát, že výstup je jednoduchou záležitostí – opak je pravdou. Mont Blanc je určen těm, kteří jsou dobře trénovaní a zvyklí pohybovat se ve vysoké nadmořské výšce.



Každý rok si evropský masiv vyžádá mnoho obětí. Takový víkend v srpnu znamená pro záchrannou službu kolem dvanácti výletů, převážně na pomoc horolezcům na běžných úsecích výstupové trasy.


Piz Roseg, Švýcarsko/Itálie, 3937 m

Piz Roseg je jedna z hor Berniny, nejvyššího pohoří Východních Alp. Není na tamější podmínky nijak zvlášť vysoký –  jeho vyšší, jihovýchodní vrchol má  3937 metrů a  jeho nižší, severozápadní vrchol, známý jako Schneekupe, 3920 metrů. Ať je to, jak chce, nabízí kvalitní a náročné trasy. Honosí se ještě jedním, neméně význačným vrcholkem na severovýchodním hřebenu, který se jmenuje Rosen Pitschen a je vysoký 3868 metrů. První výstup vedl na Schneekupe dne 31. srpna roku 1863. Nejvyššího místa masivu dosáhli 28. července o dva roky později A. W. Moore a Horace Walker s průvodcem Jacobem Andereggem. Sedm set metrů dlouhý severozápadní svah Piz Rosegu poprvé zdolali Christian Klucker a L. Norman-Neruda 16. července 1890. Prvnímu z nich se později, 21. června 1898, v doprovodu M. Barberia podařil první traverz z italské strany.



Ani extrémní sjezdaři si Piz Roseg nemohou vynachválit. Dne 4. června 1978 úspěšně sjeli nebezpečný severní svah dva lyžaři – Kurt Jeschke a Martin Burtscher. Jinému úspěšnému lyžaři se už tolik nedařilo, v jeho riskantním podniku se někde musela vyskytnout chyba a věřte, že na tomto svahu stačí sebemenší -  minulý rok na něm přišel o život velice úspěšný lyžař Heini Holzer.


Piz Badile, Švýcarsko/Itálie, 3308 m

Piz Badile je žulový horský hřeben v pohoří Bregaglia, táhnoucí se na hranici mezi Švýcarskem a Itálií. Leží v unikátní oblasti žulových rohů a věží, které připomínají Cirque of the Towers ve Wyomingu. Piz Bernina, Piz Balu a Piz Roseg – všechny nabízejí úžasné lezení i vynikající horské túry. A mluvíme-li o sjezdovkách, i o těch se nedá jinak než básnit. Není nad žulové vrcholky a shluky fantastických věží na západ od St Moritzu a Engadinetu. Severovýchodní stěna Piz Badile je považována za jednu z nejcharismatičtějších tváří severních Alp. Cestu na severní hřeben poprvé našel a prošlápl švýcarský průvodce Christian Klucker v roce 1892. Alfred Zürcher s průvodcem Walterem Rischem se po několika neúspěšných pokusech dostat se na horu z italské strany konečně vyškrábali na vrchol 4. srpna 1923. O dva roky později nalezli horolezci F. l'Orsa a André Roch na druhý pokus ještě o něco přímější cestu k vrcholu.